Nesla jsem syna v šátku a užívala si tu vzácnou chvilku, kdy jsme zase byly s dcerou jen my dvě holky spolu samy pro sebe. Procházely jsme se v sousedství. Jsou tam moderní řadové domky po obou stranách obytné zóny. Aut tam moc nejezdí, šly jsme v klidu, prohlížely si ty domy a povídaly si. 

Na dveřích jednoho z těch domů měli zavěšené keramické kočičky s nápisem "šťastná rodina"."To je krásné, taky by se mi něco takového líbilo," prohodila jsem a Šárinka souhlasila. Měla ovšem trefnou poznámku, že ty kočičky by tam měly být čtyři, protože my jsme taky čtyři. Ano, snad někde natrefíme na takové kočičky, abychom si je tam mohli taky zavěsit. Ale bude to asi složité a asi je budu muset nechat vyrobit.

Klasická ukázka omezeného dospěláckého myšlení!

K mému překvapení mi tehdy pětiletá Šárinka ihned po příchodu domů předvedla, jak má fungovat to, nad čím já neustále bádám. "Neptej se jak, prostě to udělej."Nakreslila na papír čtyři kočičky, vystřihla je a poprosila mne, ať to nalepím na dveře. Napsaly jsme k tomu nápis "Šťastná rodina" - a je to! Hotovo.

Takhle jednoduché to je. Chceš zpívat? Zpívej třeba u vaření nebo uklízení. Chceš tančit? Vrť se třeba v kuchyni :-) Ale najdi si alespoň pár vteřin na to, co chceš. Jednoduché.
Tohle je život ve své ryzí podobě. Jak to jen říct? Naprosto čisté jednání podle svých potřeb a přání, jednání ve své vlastní síle, suverénně, jasně, klidně, jistě. Nad čím taky bádat, ne?

Já tohle neumím. Velmi často mne zasekne: to přeci není tak jednoduché, takhle to nejde, to nemůžu teď udělat, musím s tím počkat, teď se to nehodí, potřebuji se na to připravit, na skákání do kaluže se musím převléct...

Znáte to? Často se pak už k realizaci vůbec nedostanu a nebo už na to nemám tu správnou energii, jde to ztuha nebo najednou je tam řada překážek. Najednou dotyčný opakovaně nezvedá ten telefon, když už se mu konečně rozhodnete zavolat, lékař nemá volný termín apod.
Mnohdy je to právě v momentě, kdy zaseknu svou dceru, že teď ne... třeba proto, že se bojím, že chci něco udělat ve "správnou" chvíli apod. Ona ne. Ona ví. Teď mami. Teď jsem z toho nadšená a chci to říct tátovi, teď to chci udělat. Ne až pak, až ty si budeš myslet, že je vhodná doba se s ním o tom pobavit... TEĎ.

Impuls - pocit - jdem do toho. Nepřemýšlet zbytečně moc, dát na intuici. Rychlé rozhodování. Ušetří to spoustu energie a chyb.

Jako když týden myslím na to, že mne čeká nepříjemný telefonát. Pokud zavolám ihned, ušetřím si týden všelijakých rozhovorů v mé hlavě a s tím spojeného stresu, jak to asi dopadne. Telefonát vlastně nemusí být vůbec nepříjemný, a pokud ano, je brzy za mnou a pak je klid.
Někdo tyto projevy řadí ke "ztrátě vlastní síly". Ať je to jak je to, pocit síly mi takové omýlání a přemýšlení a bádání a odkládání a neustálé "hlavové" rozhovory, jak to asi dopadne, nepřidají. Takže to tak asi bude. Ztráta síly, a to nepotřebujeme nikdo.

Je dobré konat v té správné energii a rozpoložení. Opět - ne vždy to jde. Domů musíte nějak dojet, když už jste na cestě, i když jste naštvaní nebo unavení. Ano. Ale pokud jste unavení, tak třeba to špinavé prádlo holt počká, děti si chvíli pohrají samy, nebo si k nim můžete lehnout na zem, kde si hrají, a odpočinout si u nich.
Vlastně, pokud jde o děti, je důležité obecně ukazovat, že i vy máte své potřeby, které si naplňujete a nenecháte se ničit - děti se tím učí respektu k potřebám ostatních, ale i ke svým vlastním potřebám - jsou totiž v pořádku. Všichni mají své potřeby a bez jejich naplnění budou přinejmenším nevrlí, smutní, zahořklí, dost možná i nemocní, vyhořelí či dokonce mrtví. Tak jakýpak copak.

No, mně se to mluví. V tomhle ohledu jsou mé děti mými obrovskými učiteli - hranice, hranice, hranice.Ale zpět k té energii...

Napadá mne totiž ještě jedna situace, kterou si poměrně často přehrávám v životě a pokaždé se jen trpce ušklíbnu, když se slyším to říkat. Syn bývá občas přetažený, pláče, už ho nic nebaví, je protivný.
"A já za to snad můžu, že ses nevyspal? Proč jsi neusnul, když to potřebuješ? TY můžeš."

Jako bych to vytýkala sama sobě. Potřebuješ spát a nespíš. A divíš se, že to tvé mimino to dělá stejně?
TY můžeš. Ale můžu spát i já?

Kdo za mne přečte všechny ty novinky na facebooku, když tě uspávám? Kdo to za mne olajkuje? Co když mi uteče něco důležitého? Co kdo dobrého jedl, kde byl na výletě, s kým, jak se měl zase dneska někdo fajn?A co teprve ty důležitjší věci, o kterých jsem přesvědčena, že bych je měla dělat a stíhat? Kdo za mne vymyslí a realizuje nový super podnikatelský či komunitní projekt? Kdo obstará domácnost, všechny ty nesmysly kolem, co akorát rozptylují pozornost a odtahují od opravdového života? Kdo to udělá? Co když za celý den nic neolajkuju, nikomu nenapíšu zprávu ani komentář, nikomu nezavolám, ani nepůjdu ven a budu jen odpočívat a poflakovat se doma? Co když se budu jen celý den dívat, jak si hrajete, zlobíte se občas na sebe, "jen" se o vás postarám, abyste měli co jíst, byl jsi v suchu, a budu s vámi a při tom odpočívat. (To přeci nejde, jsi vůbec naživu?) Nádech, výdech.

3, 2, 1, ticho.
R-evoluce.

JÁ MŮŽU. A můžu hned, ne až to promyslím - je totiž jedno jak.
Já můžu. Dobrou noc.
------------------------------------------
1. úkol:Přijmout za své "Já můžu". Opakujte si to tak dlouho, dokud tomu neuvěříte, nebo alespoň částečně uvěříte (JÁ můžu, i když tomu zatím úplně nevěřím.). Můžu si to dovolit. Jednoduché. Proč může spát miminko a my ne, když to potřebujeme? Já můžu.
A až to přijmete, je čas zkusit alespoň jedno malé "tohle já můžu" zařadit každý den do svého života - je jedno jak, prostě to udělej. :-)

Zpět na výpis všech článků