Co se stane, když mozku řekneme: "Tak a odteď to všechno budeš dělat jinak! Celé to doteď bylo špatně!"

Hádám, že je to asi jako kdybych mu já se svým totálně netrénovaným tělem řekla: "Tak a teď si dáme maraton nebo třeba skok o tyči." 

Buď se rozchechtá a nebo uteče. Schová se, zpanikaří, vyvolá obří stresovou reakci, protože to veškeré úsilí, které doteď vynakládal, že jste až padali na hubu, BYLO MÁLO. Vřele doporučuji, neříkejte mu takové věci.

Musíte na něj zlehka. Aspoň já musím. Můj mozek je zvyklý na určité tempo, styl, má svoje zakořeněné strachy, bloky, programy. A bude je bránit. Tvrdě a bolestivě. Když na to jdu zhurta, stojí to mnoho energie a výsledky jsou nejisté. Zpravidla to končí velkým zklamáním a mnoha tabulkami čokolády.

Nechá se ale (někdy) oblbnout postupně - přesvědčit se, že se nemá čeho bát. Nic se mu nestane, když třeba začnu cvičit nebo jíst jinak.

Tak např. co se stane, když mozku namísto "hudry hudry" řeknete: "Dobře si vedeme, kamaráde, jde nám to skvěle. Díky tomu, co jsme doteď vyzkoušeli, jsme si uvědomili, co od života nechceme a co bychom naopak rádi posílili. Učíme se. POSTUPNĚ se měníme. Jde nám to snadno. Jsme v tom čím dál lepší..."

Cítíte rozdíl? Já velmi. Od úplné paralýzy z úvodních vět nahoře až po mírné uspokojení z dobře vykonané práce díky jemné, optimistické pochvale.

Volba slov je důležitá. Pokud ze svého "podpůrného" výroku nemáte dobrý pocit, najděte slovo, které působí tu kolizi a vyměňte ho nebo vypusťte. Tak např. mně stále není vhod "Postupně se měníme." Měníme. To slovo mi tam nesedí. Možná by bylo lepší vyvíjíme nebo postupně zvládám nové věci apod. (Stejně tak mi vadí "denně", ale "každý den" mi nevadí - divné ;)).

Dobře, takže už jsme šikovní a umíme se pochválit, a přitom mozek připravit na nějaké nové znalosti a dovednosti, na nový systém a s ním spojené (neboj, mozku, jen lehoučké) změny.A teď, co když mozku řekneme: "Tak a ode dneška si dopřeju čas pro to, co mne baví, co se chci naučit, prostě na něco, čemu chci dát v životě větší prostor?"

Je to OK? (Ještě docela dobré - neurčité, zapomene na to!)

A chci na to mít HODINU. (Asi to myslí vážně. Noo, možná příští týden bych hodinu na to našel...)
Chci tu hodinu mít PRAVIDELNĚ. (Ses zbláznila ne? Jednou za měsíc nebo dva třeba? No, to bude fuška!)Každý den! (Chachachaaa, jo on to byl přece jenom vtip! Už to chápu.)

Netušila jsem, že umím svůj mozek tak rozesmát. Ale nebyl to vtip. Kdepak. Jen na to půjdu ještě trochu jinak.

Ano, chci (např.) zpívat každý den. (To nezní tak hrozně...).Najdu si na to každý den 20 vteřin. (Tak málo? No, když myslíš, ale bude to k ničemu.) Ty musíš mít pořád nějaký námitky, co?!

Ticho.

Dám si 20 vteřin, které najde ve svém dni každý, pokud chce. (To asi najde, no.)

20 vteřin, během kterých budu dělat to, co mne baví, přináší mi radost a energii. (Říkám, že je to málo.)

A kdoví - třeba díky tomu mozek zjistí, že je to fajn a intervaly a četnost postupně prodlouží. (Byl bych skeptický, zatím se to nikdy nestalo.)

Možná ho napadnou i jiné způsoby, jak zavést tuto milou činnost do našeho života, aby jí bylo více. (Nechceš radši víc jíst čokoládu?)

Možná zjistí, že místo by se našlo i pro jiné nabíjecí činnosti a nečinnosti, když vyřadí něco z toho, čeho se dosud zuby nehty drží. (Cože, ty chceš něco vyřadit? To už není možné, jsou tam jen samé nezbytnosti! Bez nich nepřežiješ.)

Je to jeho jistota. Chápu ho, a proto na něj budu hodná. (Díky, takže bude ta čokoláda?)Dopřeju mu testovací balíček: 20 vteřin radosti každý den, dokud sám neuzná, že by potřeboval větší dávku. (Naděje umírá poslední.)

Ticho buď. Úsměv! 

A raduj se... teď: 20, 19, 18...

---------------------------------------

2. úkol je jasný. Najdi si 20 vteřin během dne na něco, co už dlouho odkládáš. A začni... :)

Zpět na výpis všech článků